KNĚŽMOST - VÍDEŇ - ISTAMBUL - TRABZONE - POHOŘÍ KAČKAR - KARS - ANI - DOGUBAYAZIT - VÝSTUP NA VRCHOL MT. ARARAT 5137m.n.m. - DOGUBAYAZIT - IGDIR - PRAHA - KNĚŽMOST

Sedíme v kuchyni, pomalu balíme, na všechno je klasicky dostatek času, třeba na to koupit lístky na vlak, že jo, vyprodáno! Hádka! -,,Ty vole, ty jsi nekoupil lístky? ,,Byl to tvůj jedinej úkol!" - ,, Hele já dojedu do Vídně klidně na kole, to chce klid, pojedem busem." Autobusy vyprodané. Další hádka, rozvod! Lístky na jinej, sakra dlouhej spoj vlakem s milionem zpoždění, výluk a přestupů, skvělý, následuje usmíření, odjezd o den déle. Náš klasický začátek společný cesty, který spraví pouze studený pivo, úsměv a pevné objetí.

Ve vlaku je jakýsi týpek, tvrdí, že je Ukrajinec, ale v dokladech má napsáno Azerbajdžán. Nemá lístek, vlak stojí, průvodčí volá policii, chlapík odmítá vystoupit, nabíráme zpoždění. Hlásím se, že mu ten lístek koupím, nemůžeme si dovolit další zpoždění, navazující spoj nebude čekat. Bohužel se to neslučuje s mentálním nastavením cestujících ve vlaku, ti skandují jednohlasně, že pán musí opustit vagón. Jdu si sednout a čekám, kdy se vlak rozjede. Josef se baví nad tupostí řvoucích cestujících a otevírá si k této show pivo. Uklidňuje mě, že ten další spoj na nás přeci počká, tlemí se! Pán opustil vlak s policejním doprovodem, jedeme do Vídně, hurá.

VÍDEŇ - Celou jsme ji profrčeli na kolech a najezdili 22 km, museli jsme vidět přeci všechny památky, parky, krmit kachny a labutě, pozorovat městský ruch z kavárniček, dát si řízek a pivo, odpočinout si. Zítra nás na letišti čeká setkání se skupinou nám neznámých lidí. Ve vzduchu visí trochu napětí, po dlouhé době cestujeme s někým, koho jsme nikdy neviděli.

VÍDEŇ - ISTAMBUL - TRABZONE

Cesta vlakem byla klasicky šílená. Koupila jsem špatné lístky v automatu, bylo mi divný, že pro oba to stojí 3 eura. Hned jak se vlak rozjel, přišel průvodčí a zděšeně koukal, co mu to podávám. Moje němčina je hodně zlá, od doby gymplu uběhlo už mnoho let, což pán v uniformě pochopil dost rychle, když jsem se mu snažila vysvětlit, že na bedýnce na nádraží nešla nastavit angličtina. Josef se samozřejmě tlemil, skoro se udusil, on německy umí moc dobře a nechal mě v tom vykoupat. Věděl už na nástupišti, že jsem koupila špatné jízdenky, neřekl nic, prý ho zajímalo, jak tohle dopadne. Každopádně se nade mnou pán slitoval a jen mě poprosil, ať příště nekupuju lístky pro pracující důchodce, nemám na to věk, smál se. -,,Evi, myslíš, že když je tohle linka na letiště, tak pan průvodčí nemluví anglicky?" Skupina se zdá být složena z rozmanitých povah, průvodce Standa je chlapík s nevšedním humorem stále zahalen v dýmu, těžko říci, co nás s ním čeká. Pochvaluje si výběr účastníků své skupiny, stále se směje. Trochu mě to děsí. Skupina je opravdu pestře složená. Kája, Adam, Jana, Petr, Jakub, Marek. Při přestupu v Instabulu je čas, trochu se seznamujeme, myslím, že to bude dobrý.

TRABZONE - PŘESUN DO POHOŘÍ KAČKAR Z letiště ještě pokračujeme dál taxíkem, přespíme v blízkém městě a ráno vyrazíme do hor. Večer pokračuje seznamovací kolečko u piva na terase hotelu. A najednou? Je ráno, balíme se a vyrážíme. Cesta autobusem je dlouhá, silnice rozbitá, my jsme naklepaný až běda. Při pohledu dolů ze stráně v každý zatáčce, kde se povrch silnice, tvářící se jako asfalt a pomalu se drolí, taky trochu padá, se mi chce asi i zvracet. Řidič se s tím moc netrápí, usmívá se, je na výletě, příliš nebrzdí, volantem kroutí sem a tam. Jeho malý mikrobus už dávno nemá tlumiče, cosi celou cestu tluče do rytmu a při každém zařazení se ozve zpěv rzi a železa. Řidičův úsměv a pohoda při poslechu hudby mě opravdu uklidňuje. Jsme na místě, necháváme si část věcí v autobusu, řidič sice neumí anglicky, ale pochopil, že se ještě uvidíme později, má nás vyzvednout na druhé straně pohoří v jiné vesnici za 3 dny ve 13 hodin, tak snad tam bude, kývá, že jo. Odcházíme do hor, konečně!

DEN 4. POHOŘÍ KAČKAR + 750m / 7 Km

Nastupujeme celkem pozdě odpoledne, takže nepůjdeme daleko, bude brzy tma. Batoh mám lehký, váží asi jen 12 kilo, všechno mi nese Josef. Dohodli jsme se tak, jsem čerstvě po akutním slepáku a on se bojí, aby mě nemusel sám někde v horách znovu šít. Navíc z předchozích zkušeností víme, že těžkej batoh u mě znamená pomalé tempo a to by nepřežil. Jak to do kopce neodsýpá, chytá nervy a je s ním nevydržení. Cestou se k nám přidal místní pes, pojmenovali jsme ho Marcel, vypadá to, že s námi asi chvíli půjde. Stavíme stan v údolí hned vedle říčky, je tu celkem vlezlá vlhká zima, ale mám dobrý spacák a výhřevného muže, tak nemám strach, že to nepřežiju.

DEN 5. + 806 výškových metrů do 3200 m.n.m. / 11 km chůze

Na vrcholu jsem se rozbrečela, šla jsem asi moc rychle, rozbolela mě hlava, chtělo se mi zvracet. Josef mě podpořil větou: ,,Miláčku, dokud můžeš brečet, máš dost síly i běžet, klidně tu šavli hoď, tady na tom sněhu to bude velká nádhera!" Pohladil mě po zádech, dal mi pusu na čelo, usadil se na kameni a dal si svačinu. On je zvyklej, že v horách brečím často, trpím na bolení hlavy z výšky, když se někam sápu rychle, s ním to nedělá nic. Po chvíli bolení ustalo a mohla jsem se kochat nádhernými výhledy na úpatí hor. Počasí vyšlo lépe než hlásila předpověď. Nebyla ani zima ani horko, bylo příjemně. Mraky plavaly po obloze, valili se přes špičky hor, byla to dechberoucí podívaná. Když jsme byli dostatečně nasycení tou nádherou, pokračovali jsme dál k místu pro stan, byla to vesnice ve 2900m.n.m., byla opuštěná, pro pastevce je teď ještě brzy.

DEN 6. - +810m, 17,4 km chůze, nejvyšší bod 3300m.n.m.

Přejít tu nějaké sedlo je celkem oříšek, je tu hodně sněhu a tak se plány rychle mění a jdeme cestou necestou, kudy nás to pustí. Je to vlastně docela zábavný, chodíme nahoru a dolů jezdíme po zadku, což je dobrý způsob úspory času. Stanujeme opět ve vesnici, nikde nikdo.

Jediný, kdo tam zanechal stopy, byl medvěd, byly čerstvé a tak mě přemohl trochu strach, že v noci přijde na návštěvu a Marcel s námi už není. Standa rozdělává oheň a láhev Ouza. Já alkohol nepiju, všichni ostatní ano, Josef to naštěstí zvládne za nás oba. Zalézáme do stanu, no, moje drahá polovička tam spíše padá. Třeba ho zítřejší kocovina trochu zabrzdí a nepůjde tak nadšeně rychle. -,,Slyšíš to, je tu medvěd, přišel si pro mě, dělej něco!" Josef narvanej Ouzem mručel jako medvěd, což mě vzbudilo a já hned vzbudila jeho, protože mi nedošlo, že to je jeho standardní opilecký chrápání. - ,,Neslyším nic, ty vole, Evo, doprdele, já spím, řekni mu tu větu, co říkal u ohně Kája, on odejde." Jenže já si na tu větu nemohla vzpomenout a navíc je jasný, že když mu řeknu srbštinou, méďo nejsem k jídlu, tak odejde. Určitě byl tenhle medvěd totiž na Erasmu v Srbsku. Vůbec jsem se necítila klidně, fantazie mi pracovala a co 10 minut jsem byla vzhůru a budila Josefa, který ke mě spal zády, než jsem pochopila, že to chrčení je on. Ráno se tím bavil asi půl hodiny, sem tam na mě i zamručel.

DEN 7. - NEJVYŠŠÍ BOD 2900m.n.m. +600m a 16,7 km chůze.

Ráno jsme věděli, že tenhle den bude trochu závod s časem, autobus nepočká, nemáme jak kontaktovat řidiče a nevíme, jak bude vypadat cesta na druhé straně kopce. Vstali jsme brzy, nezdržovali se a vydali se do kopce. Cesta lemovala kopec a nabízela krásné výhledy do údolí. Počasí přálo. Když jsme přešli na druhou stranu, pohled na celé pohoří byl přenádherný, nekonečný. Kochala jsem se. Josef na mě mával ze předu a cosi hulákal. Chtěla jsem ho dojít, ale byl daleko. V duchu jsem si říkala, že našel to správné místo, kde se chce vyfotit, tak jsem přidala do kroku. Jenže najednou cesta zmizela ve sněhu, zmizel taky Josef. Na konci cesty byla převěj, ten můj blázen ji skočil, bylo vidět, že spěchal. Lavinový pole střídalo další a další, bylo jich tu opravdu dost, taky padající kameny. Standa, náš průvodce pochopil, že Josefa hledám, vyslal ho dopředu, věděl, že jeho kondice je jak dělaná na to, aby i s kocovinou byl dostatečně rychlý a doběhl na místo setkání s řidičem včas. Mrmlala jsem, protože společnou fotku jsem si přála, ale chápala jsem, že Josef byl asi jedinej "magor" ve skupině, který proběhne lavinové pole jako kamzík, odežene medvědy a bude ve vesnici na čas. Šla jsem hned za ním, viděla jsem pouze jeho stopy a věřila tomu, že věděl, co dělá. Zkušeností má už dost na to, aby nešlápl tam kam nemá. Cesta byla šílená, dlouhá, zasypaná těžkým mokrým sněhem posetým medvědími stopami, pod ním crčela voda, dostavilo se jarní tání, foukal lehký teplý vítr. Sráz dolů pod námi byl strmý, ale pohled do údolí krásný, přebyl všechny nepříjemné pocity, vnutil mi do obličeje úsměv. Nepřemýšlela jsem moc nad tím, co by se mohlo stát, užívala jsem si tu všudypřítomnou krásu, ticho. Čas se tu zastavil. Do vesnice jsem doslova doběhla hned po Josefovi, vynadala jsem mu, že mi nedal pusu než odešel, taky za to, že se se mnou nahoře nevyfotil a vůbec tak za všechno, co mě v tu chvíli trápilo. On se jen smál, držel v ruce čaj, který mu uvařila místní milá paní, chtěl mě jít obejmout, ale já potřebovala trucovat, špulit se a nemluvit s ním, což mi vydrželo asi 30 minut a na truc jsem si nedala ani čaj. Bylo to zbytečně ztracených 30 minut, ale asi jsem to potřebovala. Házíme věci do mikrobusu a jedeme dál. Večer už sedíme u moře, je tu nádherný západ slunce, popíjíme pivo, nasáváme místní atmosféru, ochutnáváme kebab. Je tu horko a dusno.

DEN 8. - KARS

Cesta autobusem trvala 6 hodin. Město dýchalo starobylou atmosférou, uličky vybízeli k jejich procházení, toulání, ochutnávání místní kuchyně a čaje. Vypravili jsme na hrad při západu slunce, seděli na hradbách, pozorovali kýčovitou žádost o ruku, která netrvala dlouho, nasávali ruch místního dění, poslouchali hudbu linoucí se z podhradí, zastavili se a prostě jen tak byli potichu, spolu, ale vlastně každý sám ve svých myšlenkách.

DEN 9. - MĚSTO ANI - DOGUBAYAZIT

Čas popojet dál. Cestou do města Dogubayazit jsem si udělali zastávku ve městě Ani, které je památkou UNESCO. Nebudu Vám tady vypisovat jeho příběh, to si klidně můžete najít. Pro mě byla zastávka tady dávkou energie, místo má zvláštní atmosféru, fantazie mi pracovala, představit si, jaké to tu mohlo být v dobách slávy tohoto města, neuvěřitelné. Bylo horko a tak projít celé ruiny byl nesmysl, vybrali jsme si středně dlouhý okruh a v jeho polovině už jsme vyhlíželi stín. U infocentra při čekání na ostatní jsme si dali Kávu. Dorazil Marek, je historik a jeho povídání tak krásně podtrhlo celý zážitek, věděl snad úplně o všem, co se tu kdy událo. Poté jsme pokračovali v cestě dál. Nakoupili zásoby v místním obchodě, sháněli impregnaci na boty, nesehnali. Večer nám svojí impregnaci půjčil Standa, všichni jsme pečlivě mazali boty a připravovali se na cestu nahoru, na bájný kopec Ararat. K těm botám, jelikož máme s Josefem rozšmajdaný nohy z barefootových bot, museli jsme si pořídit i barefootový měkoučký pohorky, který rozhodně nemají celkovou podrážku, na železa jako dělaný. Moje vodu držely v pohodě, ale Joska si nohy při přechodu pohoří Kačkar tak trochu koupal. Do druhého základního tábora půjdeme oba raději v teniskách a pohory si nazuje až na výstup.

DEN 10. - BASE CAMP 1. 3082m.n.m. +814m / 7,3 km chůze +200m / 1,7 Km

Nahoru nás vede sympatický místní průvodce Rashid. Tábor jsme rozbili o 300 výškových metrů níže, než byl původní plán. Josef mumlá, že by se ten kopec dal vyběhnout za jeden den, ale chápe, že třeba já bych na to potřebovala dny 2 a máme na to dny 3, kdyby třeba nevyšlo počasí apod. Vysvětluju mu, že tohle není závod, ať si užívá ty výhledy, pohodu a moji přítomnost, proto jsme tady, odpočinout si. Velkým překvapením byl zpěv ptáků v takové nadmořské výšce, byl hlasitý a intenzivní, velmi příjemný.

DEN 11. - BASE CAMP 2. 3900m.n.m +818m /kolik km to bylo netuším

Ráno vylézá Josef ze stanu jako první a povykuje na Rashida, zda zná klip: "good morning my neighbours" a hned začíná zábava, kdo to neznáte, najděte si to, zasmějete se. Balíme a šoupeme se nahoru, času je opravdu spoustu, nespěcháme. Cesta nahoru je pohodová, sice trochu strmá a pro moje nohy intenzivní, protáhla jsem si je pěkně. Docházíme do dalšího tábora. Jsme zase o 300 výškových metrů níže, než byl plán, kvůli sněhu a počasí. Stavíme stan na kamenech a z části už i na sněhu. Jdu si na chvíli lehnout, Josef zase držkuje, že už jsme dneska mohli být nahoře, klidně dvakrát. Ignoruju ho, je mi jasný, že se v noci moc nevyspím, jdu do spacáku. Chystám si ještě všechno k výstupu, piju hodně vody, snažím se něco sníst. Josef je ve společném stanu s ostatními, na mě je tam moc těsno, ale na chvíli tam také jdu. Kája rozjel hru "kolik oveček přešlo přes cestu", baví celý stan, vládne pohoda, popíjí se čaj. Jdeme spát brzy. Ještě jsme se ani neuvelebili a přihnali se mraky, sněží, fouká vítr, který bere tyčku našeho stanu, kolík i s kamenem. Josef to s čelovkou rovná, kamenem se snaží zatlouct kolík, což se mu podařilo, odnáší si jako bonus štěnici přes celý palec, nadává. Mrznu. Josef spojuje spacáky, už ze včerejší noci je na to připravený, zapíná mě k sobě do spacáku, pevně mě drží. Vítr hýbe s celým stanem, plachta šustí, dělá to randál. Josef mě hladí a šeptá mi do ucha, ať spím, hřeje, usínám.

DEN 12. VÝSTUP DO 5137m.n.m. - MOUNT ARARAT +1490m / 7h

Je půlnoc, budí mě Josef, myslím si, že nespal. Budí mě polibkem na tvář, hladí po čele, usmívá se. Myslím si, že fakt oko nezamhouřil. Občas to dělá, když má strach, že někde umrznu a hlídá mě, když spím. Přikrývá, kontroluje, jestli mám teplé ruce. I tak vypadá celkem odpočatě a natěšeně. Nejsem si jistá, zda se taky těším, moje pocity jsou smíšené. Jdeme pomalu, chtěla bych jít rychleji, ale Rashid, náš průvodce, drží šnečí tempo. Vysvětluje, že je lepší jít konstantně pomalu, je tak větší pravděpodobnost, že dojdeme do cíle všichni. Mrznou mi ruce a obličej mi fialový. Stojíme. Rozednívá se a pohled na Malý Ararat je epesní, tají se dech. Obloha hraje paletou hřejivých barev. Nicméně, ruce mi mrznou tak, že neudržím hůlky. Josef mi je bere. Jsme 4200m.n.m., nic mě nebolí, trápí mě jen ty ruce, necítím prsty a taky to pomalé tempo, vím, že bych mohla rychleji a vím, že bych se tím zahřála, tohle je děs! V hlavě mi toho teď běží tolik. Pokračujeme dál až k ledovci, nahoru už je to kousek. Náš guide Rashid se na mě upřeně dívá, ptá se Josefa, jestli je tohle moje standardní barva. Toho otázka ho velmi pobavila a se smíchem mu odpovídá, že ano, ať se o mě nebojí, že tam s brekem dojdu a budu v pohodě. Dává mi pusu, tečou mi slzy, obličej se mi zahřívá. -,,Vidíš, jsi měla začít brečet dřív a ohřál by se ti ksicht hned, nevím, na co jsi čekala." Dává mi pusu na nos, obouvá mačky, Adam mi mezitím podává čaj ze své termosky na zahřátí rukou, jdeme to docvaknout. Cítím se v dobré kondici, obličej už mám teplý, ale ty ruce, s prsty už nehýbám. Vidím vrchol kopce, zrychlit mi nejde, ale jdu konstantně pomalu a pořád. Všichni už jsou nahoře, vidím je tam, mám za ně radost, jdu z naší skupiny poslední, nevadí mi to, užívám si každý krok, nejsem od nich už daleko. Jsem nahoře. Josef rozepíná bundu a dává si moje ruce k sobě do podpaždí, je horký, vysmátý, roztančený jako vždycky. Objímá mě, poplácává mě po ramenou, polibky nešetří. Naše přátelství se zase prohloubilo. Dobíhá ještě Standa, který se vracel kousek s Markem dolů, ztratil tak výškové metry a čas, je formě, nemá moc zpoždění. Už je mi tepleji, tančíme se skupinou makarenu, fotíme se na vrcholu a půjdeme zpět dolů, pocit štěstí a úlevy se dostavil, ale nezdržujeme se tu dlouho, kus cesty dolů to ještě je.

Na konci ledovce sundaváme mačky. Standa navrhuje sjet Ararat po zadku, Rashid přikyvuje, i my souhlasíme, sedáme na sníh ve žlabu a jedeme. Vyhýbáme se kamenům, je to celkem zábava. V polovině cesty narážíme na jiného místního průvodce, povídá si s tím naším. Nějaký kluk z jiné skupiny někam spadl. Potkali jsme ho cestou nahoru, otáčel to, bylo mu zle a špatně viděl, neměl brýle. Dohadují se na něčem, čemu nerozumíme. Sedáme na sníh a po zadku sklouzáváme až ke stanům. Cesta dolů po zadku tak zabrala pouhých 45 minut, neuvěřitelný. Moje goráčový kalhoty jsou na vyhození, ale zážitek mám pořádný, uff. V táboře to Rashid balí a jde pomoci s tím klukem ostatním, sváží ho na oslovi. My se domlouváme, zda tady přespíme a vyrazíme zítra, nebo to sejdeme níže. Nakonec padl návrh, že to sejdeme až do vesnice a pojedeme autobusem do města. Hodilo to -2197 výškových metrů, nohy bolej, ale stanovat už se mi rozhodně nechce a myslím, že ani ostatním. Nasedáme do mikrobusu, v blízké vesnici si kupujeme limču, někdo na oslavu nanuk. Panuje dobrá nálada.

Zbylo nám celkem hodně času a tak poslední dny trávíme ve městě a odpočíváme. Hodně jíme, spíme a nakupujeme cetky, cigarety a tabáky, je to tu levné. Chodíme na vodní dýmku, hodně si povídáme, usmíváme se. Nasáváme místní atmosféru. Josef se nechal opečovat v místním Barberu, sluší mu to, už ho zase poznávám :-) Začínáme se těšit na děti, telefonujeme s nimi. Pomalu se nám to tu krátí. Výletujeme v okolí města.

Pro místní jsme asi tak trochu rarita. Na výlet u jezera za námi přijela starostka města, fotí se s námi, je to Kurdka. Má radost, že turismus se tu rozvíjí a lidé se sem nebojí jezdit. Ve městech i vesnicích je bezpečno. Místní obyvatelé jsou usměvaví a vstřícní, ochotní pomoci. Připravili nám hostinu na louce u jezera, čerstvé ryby, jsou báječné.

DEN 15. IGDIR - LETÍME DOMŮ Z této cesty si odnáším hodně. Posunula mě zase o kousek dál. Přinesla mi hodně nových pocitů a vím, kde je třeba přidat a kde naopak ubrat. Zkusili jsme si jaké je to cestovat s neznámými lidmi různých povah. Příště zase vyrazíme sami, to už víme. Do Turecka se plánuje vrátit v zimě a Ararat vyběhnout na skalpech z jeden den. Držím mu palce :-D Mě se to líbilo takhle. Každopádně jsme ale za tento zážitek a příležitost být součástí vděční.