Ten pocit, kdy stojíš na vrcholu kopce, nikde nikdo a ty víš, že jsi to dokázal sám, je neuvěřitelný. Vše podtrhne už jen ten výhled do údolí a na další vrcholky okolo. Všechno je tak blízko, ale zároveň daleko, Nedýcháš, stojíš tam unavený, spokojený a cítíš jak tebou prostupuje štěstí a respekt k přírodě. Její velikost, síla a krása tě naplní.

corvatsch 3303 - pokus! (12/1/2018)

,,Opravdu máme podle mapy parkovat tady?''- ,,Můj pocit, orientační smysl a JÁ si myslíme, že je to přesně tohle parkoviště!'' (No tak to nebylo to místo, odkud jsme měli vycházet na tenhle vrchol, to jsme ale zjistili později...) Sluníčko pálilo do zad a rozpálilo to až na mínus čtrnáct stupňů, prostě parádní počasí na procházku do kopce. Jdeme po příjemné turistické trase, která nás vede cestou s úžasnými výhledy, je propletená okolo sjezdovky, která je skoro prázdná, všichni se asi hřejí někde u krbu s čajem v ruce. I my na chvíli nacházíme teplo u kávy a čaje na horské boudě, samozřejmě kvůli mě, protože mě mrznou prsty na rukou. Rozmrzám a můžeme v klidu pokračovat, na sluníčku už je krásných -12 stupňů, paráda :-) ... Za chvíli cesta končí a podle Josefa má pokračovat až k našemu vrcholu. Ha, nepokračuje, takže si prstem v mapě vybírá jiný vrchol, kde si dáme vítězné nealko pivo a pojedeme si někam k chalupě ke kafi spálit čumáčky. Po dalších pěti hodinách v pohybu jsme konečně nahoře. Jsme 2882mnm. dnes už stačí. Jedem si někam ještě užít poslední sluníčko a plácnout sebou, dokud to ještě trochu pálí!

piz nair 3057 (13/1/2018)

My jsme po včerejšku fakt vstali a ani nemám bolehlav, tak jo, ono to půjde. Je -20 stupňů, fakt mínus dvacet! Poprvé jdeme do kopce v peří, v údolí je ještě stín a není nám vedro. Hlava jde, ale nohy jsou tuhý. Chci koukat na východ slunce, ale zebe mě nos, Josef mi nechce dát ani pusu, bojí se, že ke mě přimrzne, škemrám, dal, přežil! Sluníčko se snaží prokousat mezi vrcholky hor. Pozorujeme to z lesní cesty necesty. Je to úžasná podívaná, kdyby nebyla taková kosa, mohla to být dokonalá romantika. Josef mě chytne kolem ramen a začne mi šeptat: ,, Jestli nepohneš svojí línou prdelkou, tak tu za chvíli umrzneš, já jdu, čau! '' Pomalu se suneme údolím nahoru, dnes nás čeká trochu převýšení, alespoň se zahřejeme...

... Je poledne, vytahuji z batohu bramborový salát. Zmrznul. Ostatní jídlo, zmrzlo! Dáváme si proteinové tyčinky blíž na tělo a obědváme zatím čokoládu, sušený banány a čekáme až tyčinky trochu povolí. Josef testuje ten zmrzlý salát, prý nic moc, ale asi by na něm v nouzi přežil. Já si zmrzlou majolku fakt nedám, díky. Musím prý zase hejbnout zadkem, aby jsme byly brzy nahoře, najedli se a jeli ještě na Quattro bar na pivo a bubliny, čeká tam na nás totiž Beny, kamarád, co nás před lety seznámil a pak si na nás vsadil, že my dva spolu nevydržíme ani 14 dní. Pokaždé tohle vypíchne, když se potkáme. :-D

Zkracujeme si cestu, nevím, zda to byl nebo nebyl dobrej nápad, každopádně mi tam jedna zmrzlá převěj trochu znepříjemnila život a hodnota adrenalinu v krvi stoupla na maximum. Ale přehoupla jsem se se. Větu: ,,Teď není čas brečet, ale běžet, tak zaber!''už nechci v životě slyšet! Každopádně na Piz Nair jsem nakonec došla. Gulášovku, kterou mi Josef celou dobu sliboval neměli, což mě tedy vůbec nepotěšilo, nic jinýho jsem totiž jíst nechtěla.

SVATÝ MOŘIC (14/1/2018)

Je nádherný den. Beny má volno a tak lyže necháváme doma a jdeme z Pontresiny do Mořice pěšky. Zamrzlé jezero a lidé procházející se na něm, to je krása a pak docházíme až k závodišti pro koně. Máme štěstí, dnes se zrovna jede parkur. Absolutně nerozumíme tomu, jak se to jezdí. Stojíme tam, koně skákají a čas běží. Za chvíli se do nás pouští zima, stojíme tam už hodinu? Cože? Čas to rozpohybovat.... Cestou zpět do Pontresiny se ještě zastavíme na ledové ploše bruslit. Josef klasicky přitahuje malého bruslaře a jeho tučňáka. On je jak magnet na děti. Další mrazivý den je za námi a zítra nás čeká cesta domů!

svatý mořic - únor 2019 - jsme zpět

Josef - Daniel - Petra - Já = letošní sestava. Předpověď slibuje krásné slunečné dny a v téhle bandě to vypadá na skvělé zážitky. Už v autě, kdy navigace ukazuje zkratky to všechno začíná :-D Do Pontresiny dojíždíme v noci, Beny už spí a vzbudit ho je trošku oříšek, ale vstal, nastěhoval nás na pár dní k sobě a jdeme na pár hodin spát. Zítra už kopec čeká. Jelikož jsem téměř celý rok proseděla u počítače, běhala neběhala, spíš se válela, vím, že budu letos dost marná.

corviglia 2486 (8/2/2019)

Předpověď nelhala, první den vychází skvěle. V půlce kopce stavíme, užíváme si prašan, fotíme se, kluci zkouší pípáky, lopaty a kopou profil, aby jsme měli prý jasno, jaký nás čeká sníh. Nikdo se dnes nikam nežene, vlastně to bych lhala, kluci se ženou na Quattro bar na pivo, my se s Péťou těšíme na zasloužený bubliny. Den pomalu plyne a my stoupáme do kopce. Chvíli mluvíme, chvíli je ticho. V nejlepší formě, jak to tak vypadá je Péťa. Budu mít hezké fotky z dálky. Jako vždy jsem poslední, kochám se!

Ambice dojít na Piz Nair jsme vzdali už ráno. Chvíli ještě blbneme ve sněhu a pak v poklidu docházíme na bar. Hraje tu nějaký noname DJ, hraje dobře a tak tančíme, popíjíme a povídáme o tom, kam vyrazíme zítra. Josef nutně potřebuje dojít na ten Corvatsch, který loni netrefil, Daniel přikyvuje, Páťa kýve, takže zítra někde umřu v kopci!

corvatsch 3303 (9/2/2019)

Parkujeme úplně jinde než loni. (Mám zákaz říkat větu: ,, Já jsem ti to loni říkala, že je to tohle parkoviště!'') :-D Nemám vůbec sílu na to tam dojít, jsem letos fakt pomalá, bolí mě hlava, ale jdu. Fotím si fotky a jdu opravdu pomalu, což Josefa začne v kopci dráždit, protože moje tempo neodpovídá tomu, který je potřeba na dosažení vrcholku včas. Je mi to jedno, jdu si po svém, stíháme to, jsem optimista. Jsme už skoro nahoře. Dan s Péťou se trhli, běží napřed, už asi nemůžou poslouchat naše rozhovory o tom, proč nedokážu protáhnout krok. No, nedokážu protáhnout krok, mám krátký nohy a nejsem had! Josefova motivace je děsná, zase ho nasnášim. Ty jeho sluníčkářský usměvavý kecy o tom, jak budu šťstná, když se zmáčknu, jak se moje tělo zaplaví správnýma hormonama. Nezabírá mu to. Mění taktiku. Slibuje mi kafe, polívku, brabůrky, dokonce i pusu, když zrychlim! Jsem nahoře, došla jsem tam a tu pusu i přes jeho naštvání mi dal. Večer je v našem manželském týmu krize, Zatímco já se dobře bavím, vařím svíčkovou a knedlíčkovou polívku, Josef po mě hází hrozný ksichty, já po něm utěrku. Je sfouklej jak svíčka! Zítra to vypadá na pěší výlet po okolí, po městě, možná na ledovec.

ledovec monteratsch (10/2/2019)

,,Já bych dneska lyže rozhodně nebral, je to krásnej pěší výlet!'' - Tak jsme šli pěšky. Při vstupu na ledovec jsme se ale začali bořit. Propadali se nejprve po kolena, potom po stehna a potom se otočili a šli zase zpátky! Vyblnuli se teda ještě s foťákem! Procházka to byla ale pěkná, jen ty lyže nám tak trochu chyběly, protože dojít až nahoru by byla určitě paráda, tak třeba zase příště, jestli nějaké příště do Švýcarska ještě bude, uvidíme, je to otevřené téma. Parkujeme v Pontresině a vyrážíme do Mořice. Bary čekají!

diavolezza 2978 (11/2/2019)

Čeká nás poslední den v kopcích a pak už jen cesta zpátky do Ráje, domů. Počasí nám dneska rozhodně nedá nic zadarmo. Chvíli svítí sluníčko, pak funí vítr ze všech stran, sněží a po chvíli se zase vyjasní. Apríl hadr! Dneska to sedlo všem a nahoře jsme vlastně za chvilku. Nejsem poslední a skupině stačím, což je velkej úspěch, nečekanej. Josef mě poplácává po rameni, spokojeně se usmívá a prohlašuje, že budu jezdit do hor o pár dní dřív, abych si zvykla na tu nadmořskou výšku. Balíme, loučíme se a jedeme domů.