dva batohy, stan a papírová mapa

Vždycky jsme se bavili o tom, že spolu prostě jen tak někam půjdeme. Dlouho zůstavalo jen u prázdných slov. Vyšetřit si čas a dovolenou jen pro nás dva, aby se na nás děti nezlobily a naše rodiče jsme nezlikvidovali je trochu oříšek. Vše naplánovat. Najít místo, které je v Evropě, není tam telefonní signál ani elektřina. Nepohádat se u plánování. Zvládli jsme to (tedy až na to hádání :-D ) Že budeme muset na sever? To jsme věděli. Že to nebude lehké a všechno, co budeme potřebovat si poneseme s sebou? To jsme také věděli. A tak jsme prstem v mapě zamířili až za polární kruh a koupili letenky do KIRUNY. Odtamtud se vlakem přesunuli do ABISKA a naše cesta do NIKKALUOKTY mohla začít. Celkem jsme ušli asi 157 kilometrů za 9 dní. Není to moc, ale my jsme se vlatně jen tak poflakovali s batohem na zádech a svačili. Chodili často po nevyznačených trasách podle mapy. Zažili mnoho krizových situací, smích občas vystřídaly moje slzy a sáhli jsme si někdy víc než jsme chtěli. Po 10. letech manželství jsme si mysleli, jak se dobře známe, ale každá taková naše cesta s cílem i bez něj nám ve vztahu vždy ukáže cosi nového. Posouváme se dál a naštěstí se vždy vrátíme spolu a zjitíme, že jsme jeden druhému oporou, můžeme se na sebe stoprocentně spolehnout. Naše přátelství se prohlubuje. Po takovém ,,výletu'' je v něm více důvěry a jistoty. Pocity k nezaplacení.

Balíme

,,Lásko, sbal si jen, to co uneseš! ''- Tuhle větu mi zopakoval asi 10x. Otevřel láhev vína, vyházel všechny připravené věci na terasu a začali jsme to přerovnávat z místa na místo. Jestli nás pozorovali sousedi, hodně se myslím nasmáli. Nad hromadou věcí jsme stáli já v pyžamu a Josef v trenkách, na hlavách měli zimní čepice a v ruce skleničku vína. Sluníčko zapadalo za pole a venkovní teplota spadla už jen asi na 28 stupňů, tak to si Josef vzal ještě péřovku do mínus 20. stupňů, aby vylepšil svůj stylovej outfit. No samozřejmě jsme se na první pokus nesbalili, otevřeli si další láhev a řešili coby kdyby, taková naše klasika!

NOC NA LETIŠTI

Jsme ve Stockholmu, je hluboká noc. Letiště je tiché, nepotkáváme téměř nikoho. Bookla jsem hotel přímo na letišti, překvapení pro mého muže. Josefův punkovej nápad spát přímo na letišti někde na zemi bez karimatek, spacáku nebo deky jen tak ve mě nadšení opravdu nevyvolal... Jsme na místě, utahaný, ubytovaný a čeká nás 5 hodin spánku. - Ráno posnídáme a spěcháme na letadlo, trochu nestíháme, jak jinak, času dost, že jo. Někomu se nechtělo vstávat. Ale stíháme ještě rychlý kafe do kelímku a honem do letadla. Bez očekávání, plánování, představ a jiných zbytečných pocitů se těšíme až budeme na místě, nahodíme batohy na záda a vykročíme do míst bez signálu.

Z KIRUNY VLAKEM DO ABISKA

V Kiruně chytáme autobus vlastně hned a jedeme do města, které je pro naše překvapení docela dost daleko. Jsme rádi, že jsme plán tam jít pěšky vzdali. Než pojede vlak, máme spoustu času a tak se procházíme po městě, čteme hitorii a kupujeme nějaké dobroty v místním obchodě. Na vlakové nádraží je to asi 3 kilomerty pěšky. Batohy nás zatloukají do země, ramena táhnou, vymlouváme se jeden před druhým, že je to tím, že jsme zlomený z letadla. Po hodinovém letu určitě. Josef v čekárně na vlak spí, je tam teplo a útulno. Já si ho fotím a bavím se jeho hlasitým chrápáním. Je tu zásuvka, tak naposledy nabíjím mobily, hlídám čas odjezdu vlaku.

Abisko - abiskojaüre (spaní u jezera)

,,Pojď, přespíme tady, tady je tábořiště!''- ,,Evo, je polární den, takže můžeme jít jak dlouho chceme!'' Prej jak dlouho chceme :-D Hlava by šla, ale nohy občas už nemůžou a tak první noc táboříme u krásného jezera. Stan stavíme za deště a zjišťujeme, že stan z decathlonu je příjemně lehoučkej, ale když je pro dva, tak se tam rozhodně naše batohy nevejdou s námi. Batohy tam doslova rveme, jsou tam. Teď ještě my dva, ha! Nejprve leze Josef a potom já na něj, ležíme na sobě, což mi vyhovuje. Klasicky se mi neprokrvují končetiny, prý vada ženského plemena, mrznu, Josef nádherně hřeje a mám dovoleno si kněmu strčit alespoň ruce, takže možná dobře, že máme malej stan!

ALiSJÁVRI - kempujeme u jezera a kolem nás se prochází sobi

Přebalujeme batohy. Pan silnej si ze mě utahuje a bere si kus mého batohu k sobě. Jsme podle něj totiž pomalý a 24 kilo je pro jeho holku s (ne)fyzičkou prý opravdu hodně. Kolik má teď na zádech on nevím, ale mě se jde dost lehce, tak poskakuju a směju se. To moji ,,Mulu'' dost dráždí a chce mi vrátit zpět všechny ty věci... Nadává, že mě má asi až příliš rád, když se takhle sebepoškozuje! Ale zůstává jen u slov a tak poskakuji dál... Při další zastávce josef ulehá na obrovský plochý balvan a spí na sluníčku. Chrápe tam jak mědvěd. Po půl hodince je zase čerstvoučkej, jdeme dál. Brodíme se skrz potoky, přelézáme po kamenech ve snaze se nenamočit až přijdeme k rozcestí. Zmatená holčina ze Švýcarska pobíhá před námi sem a tam s mobilem v ruce, její přítel stojí a asi čeká až se vyběhá z přebytečné energie. Josef se směje a tahá mapu, je mu jasný, že je ztracená. Ukazuje jí cestu. Na kopci je potkáváme ještě jednou, dělám jim společnou fotku a každý jdeme jinou cestou. :-D ... Den uběhl jak nic a najednou se dostavila únava a tak stavíme stan zase u jezera. Učíme se s lihovým vařičem, který je sice lehký, ale ve větru uvařit vodu a zalít si jídlo od Lyofoodu není nic snadnýho! Josef je naštěstí celkem šikovnej a po včerejší studený křupavý polosuchý večeři už to celkem vychytal. Padáme do stanu hotový plní zážitků z celého dne a těšíme se, že potkáme zítra chatu, kde by mohlo být kafe! :-D

ALISJÁVRI - Tjäktja Fjällstuga

Je ráno, vítr klepe stanem, lehce kape. Mraky se honí po obloze, některé se válí po kopcích okolo, fascinující podívaná ze spacáku. Zmačkaní vylézáme ze stanu. Kousek od nás se pase stádo sobů, jsou nádherní. Po jezeře běhá vítr sem a tam, zvuk lámajících vln připomíná šum moře. Po snídani balíme a vydáváme se dál. Dnes nás čeká trochu delší úsek. Cestou potkáváme chatu a kafe! Rozhodujeme se kudy dál, podle předpovědi na dveřích STF chaty nás počasí dnes trochu pozlobí... ,,Já si vezmu tu pláštěnku!''- ,,Evo máš nepromokavou bundu a když rozvlníš svoji prdelku, tak támhle už sněží!'' Tyhle rozhovory, uff... Jsem na kost promáchaná a představa, že budeme někde stavět stan, no další uff. Josef kouká do mapy, je tam STF chata, dojdeme tam a usušíme se, u každé chaty je sušárna s kuchyňkou. Docházíme v pozdějším odpoledni k chatě a rozhodujeme se, jestli nezvolíme spaní v noclehárně. Josef, když vidí, jak jsem zmáchaná, mi dá pusu na čelo a volí chatu!

Venku za oknem krásně sněží. Chystáme si trasu pro dnešní den, poklidně snídáme v teple a těšíme se, co nám další den přinese. Krize ze včerejška v našem týmu je pryč. Dnes volíme kratší trasu, protože předpověď hlásí polojasno, Josef se chce cestou válet na různých vyhlídkách a opalovat si rypáček. Navíc zjišťjeme, že jdeme moc rychle, takže kouká do mapy kudy to natáhnout a chce zkusit nevyznačené trasy, kterých je tu hodně a jsou podle správce chaty mnohem krásnější než značená Kungsleden, na které je mimochodem celkem hodně lidí. Jdeme do toho! Horský průsmyk čeká! Cesta se houpe nahoru a dolů. Chvíli se brodíme sněhem, chvíli blátem a chvíli cupitáme jako kamzíci po kamenech. Pohled do nekonečného údolí umocňuje hra mraků, které se honí po obloze mezi nimiž občas prosvitne slunce, které dnes krásně hřeje. Nespěcháme.

SÄLKA FJÄLLSTUGA

Cesta byla rychlejší než jsme čekali. Nohy už se nám docela rozběhly, záda si zvykla, že nesou batoh. Cestou se válíme na sluníčku, občas si povídáme, občas jen mlčíme a tupě zíráme v před, občas se hašteříme, jak dvě malé děti na písku. Poslední hadka byla o tom, jaký rozděláme chleba :-D ... Docházíme k další STF chatě, docházíme brzy. Je zde malý krámek, mají pivo. Opíráme se v závětří chaty na lavičce, opalujeme se a rozmýšlíme, jestli ještě kousek popojdeme. Josef mě objímá okolo ramen, dnes se mu nechce nikam spěchat, navíc ho láká sauna, kterou chata nabízí. ,,Evo, ty vole, mě se asi nechce stavět stan! '' Na chvíli odchází a vrací se s úsměvěm. ,,Zlato, rozhodl jsem, stanovat budeme zejtra, jdu se koupat do řeky! '' ... Večer sedíme uvnitř chaty se švédkým párem mladých manželů a partičkou tří kamarádů z Německa. Hrajeme kosty, povídáme si. Najednou zjišťujeme, že je půlnoc. Venku září sluníčko a my jdeme spát.

SINGI

Zase nikam nespěcháme. Jdeme za ruce, jak dva čerstvě zamilovaní školáci. Josef stále něco vypráví, usmívá se a něco ukazuje. Přijdu si jak na prvním ,,rande'', kdy se mi tehdy upovídaný, nesnesitelný mladík snažil vnutit svojí matematickou pravdu o kouření, jeho finanční zátěži mého rozpočtu a mé potenciální hypotéce na dům, kterou při mé spotřebě cigaret nikdy nedostanu! Myslím, že toto byl rozhodiující okamžik, kdy jsem ho začala opravdu nesnášet a zároveň jsem už bez něj nechtěla být, protože jeho hlas se tak krásně poslouchá. Jo, náš společný život je plný paradoxů. Ale zase zpátky do Švédska... Dneska docela i hodně často svačíme. Je krásný den a tenhle úsek je taková milá procházka. Cesta se různě klikatí a houpe se po vrstevnici nahoru dolů. Nic těžkýho, nic složitýho. Na konci dne vybíráme krásné místo u vody a stavíme stan! Usínáme hodně brzy, asi nás zmáhá ten polární den.

přes kebnekaise do tarfaly

Ráno zase vstáváme velmi brzy. Zase zmuchlaný, jak starý noviny. Spacáky začaly pouštět peří a tak, když vždy vylezeme ven, vypadáme celkem dost komicky. Cesta do Kebenkaise je zvláštní. Skalní masivy okolo zahalené do černých mraků působí depresivně. Zem je promáčená, bahnitá a fouká nepříjemný ledový vítr. Rozhodujeme se, jestli pokoříme nejvyšší horu Švédska, ale když docházíme k hoře, je tu opravdu hodně lidí a stanů. Zázemí chat je obrovský až luxusní komplex, nic pro nás dva. Josef tahá mapu a hledá prstem nějaké jiné místo někde výše položené. Nachází Tarfalu. V Kebne ještě kupujeme pivo a brambůrky, jako odměnu, jestli dneska dojdeme až do Tarfaly. Překvapení, je tu signál. Voláme dětem domů a píšeme kamarádům, že stále ještě žijeme, nikde jsme se nerozdělili a v cestě pokračujeme stále spolu... Vypínáme a pokračujeme. Cesta do kopce je nekonečně dlouhá a strmá, táhne se nad rozzuřenou řekou, kolena nadávají, ale ty výhledy. když končí kopec, přichází kamenité pole a potom už jen sníh. Do Tarfaly docházíme až večer a rozhodujeme se, jestli na sněhu nebo na kamenech postavíme stan, nebo zase přespíme v chatě!

tři údolí - tři vrcholy - do vistas

,,Podle tadytý cesty by se dalo jít tudy, vrstevnice jsou trochu blíž u sebe, a je to asi 24 kilometrů!'' - ,,Já tu cestu nevidím! ''- ,,Neboj, ona tam je, říkal to správce chaty, jen prý není úplně v mapě!'' Josef ukazuje prstem kamsi na vedlejší kopec s tím, že prý až tam budeme, uvdiíme tam takovej vykousnutej skalnatej kopec a tam víme, že máme jít doleva a dojedeme až k lanovýmu mostu, který musíme trefit, protože tam navazuje ta cesta a to je cca. 12 kilometrů volným terénem! Prima vyhlídka na dnešní den, to jsem si moc přála!... Dvě údolí už máme za sebou a čeká nás sejít do toho posledního, kde bych ráda postavila stan. Jenže v údolí docházíme k ceduli STF VISTAS a Josef jen suše prohodí, že těch 7 kilometrů ještě dáme, protože mu správce Tarfaly říkal, že na Vistas je sauna. Hádka. Já chci stan a teď hned, Josef chce saunu... Sauna je opravdu skvělá, do řeky mě nikdo nikdy nedostane. Usínám dřív než stačím zavřít oči a popřát Josefovi dobrou noc!

VISTAS FJÄLLSTUGA - NIKKALUOKTA

Balíme se a čeká nás poslední kus cesty, asi 34km mokřadem. Prší, no ono neprší, ono dolova leje. Podle předpovědi vyvěšené na chatě STF dneska spadne hodně milimetrů vody a podle všeho spadne ta všechna voda cestou na nás! Proplétáme se mezi stromy. Občas stojíme po lítka v blátě, občas brodíme řeku, občas sejdeme z cesty a bloudíme. Mokré boty už neřeším. Asi 7 kilometrů před koncem nastává krize. Já už prostě nemůžu. Žerou mě komáři, jsem promáchaná a vyčerpání se dostavilo. Čas máme dobrej a tak klidně můžeme postavit stan a jít spát! ,,Miláčku, doufám, že umíš brečet za chůze!'' Není kde postavit ten stan. Přezouvám se do tenisek a rozhodnu se sebrat všechnu poslední sílu a zbytek cesty prostě běžím! Změna pohybu mi udělala dobře, ale stejně dál brečím. Do Nikkaluokty docházíme v 18,45 - Je tu informační centrum, které zavírá v 19,00. Pronajímáme si chatku, je hodně podobná té mojí, ve které fotím. Jsme zablácení, promočení a hotoví. - ,, Kup všechno pivo, co maj a taky brambůrky, jdem slavit! ''

AUTOBUSEM DO KIRUNY

Ráno zase prší. Josef mě zve na snídani do místního bistra. Sedíme, díváme se na sebe. Naše přátelství je zase o kus dál. Poznali jsme se zase trochu jinak. Josef si ke mě přisedá, objímá mě kolem ramen a díváme se ven. Zítra ráno poletíme domů. Na jednu stranu se těšíme na signál na druhou stranu víme, že se vrátíme do koloběhu všedních dní, kdy společný čas je něco vzácného a najít ho někdy dostatek je nemožné. Nemluvíme a jen se díváme dál z okna. Za chvíli nám jede autobus. Na letišti dobíjíme a zapínáme telefony. Po chvíli je zase vypínáme, to cinkání je fakt děsný! Po klasické hádce o výběru místa pro stanování stavíme stan u letiště. Ráno letíme domů.

DOMA

,, A ten stan jim dám, ať si ho třeba počmáraj nebo i zapálej, je mi to jedno!''

Doma se nic nezměnilo. Na sociálních sítích také ne. Děti se na nás prý těšily, pro jejich velké překvapení dostávají náš stan i se sadou fixů na pomalování. Dárek od jejich otce, kterej už do něj prý už nikdy nevleze :-D Uběhlo pár dní a Josef začíná nějak divně kašlat, nemůže se dodechnout a tak hned po první dni v práci jde k lékaři. Má zápal plic, podle diagnózy už ten zápal plic měl s sebou. Jeho dovolená se tedy prodlužuje o pár týdnů, je prima mít ho doma, na gauči!