(neděle)

DEN 1. MAISKOGEL

,,Proč z toho psa všude stříká krev?'' - ,,Protože jsem ho asi trochu zajel lyží, omylem!'' Pro začátek na úvod dobrý. Josef zůstává se psem, my s dětmi jdeme pomalu nahoru sami. Josef nás dojde později, až zaopatři Tondův uřízlej dráp. Se zbláznim, fakt. Dobíhá nás později s tím, že pes je v autě, bude mu tam dobře. Volám ještě cestou na veterinární kliniku, kde nedoporučují psíka nenechávat samotného, tak jede Josef zase dolů. My si jen vyšlápnem zbytek kopce a sejdeme se u auta... Na první den jsme si dali celkem slušný sousto.

Svojí němčinou, kterou jsem ani na gymplu pořádně neuměla, protože naše němčinářka nás radši nechávala hrát šibenici a nebo do hodiny dorazila 10 minut před zvoněním na konci hodiny a moc mi toho nepředala, což nevadí, není to její chyba, se snažím domluvit v místní malé lékárně. Snažím se marně vysvětlit lékárníkovi, který nemluví anglicky, že tu betadinu a obvazy potřebuju pro psa, že nemá dráp. On mi vysvětluje, že pokud moje dítě přišlo o prst, musím s ním jet na pohotovost, že to nestačí jen zavázat. Po asi 20 minutách rozhovoru, kde si oba opravdu nerozumíme přichází milá slečna a začne se mnou hovořit anglicky. Hned chápe, že jsme lyží neamputovali dítěti prst na ruce, směje se a přidává mi další potřebné věci k ošetření, taky účet. Jdu cestou ještě pro pivo, brambůrky a radši vezmu i víno, tohle musíme oslavit.

DEN JEŠTĚ NESKONČIL

Evo, ty vole, den ještě neskončil, teď můžeme jít ještě jednou nahoru spolu... Děti počkat s psíkem doma!

(pondělí)

¨DĚTI, ZAČNĚTE SE BÁT, STREJDA KUBA UŽ BROUSÍ NŮŽ A TAŤKA SE ROZHODL S VÁMI TRÁVIT DEN! ¨

Pepíček od rána vysíral, tak se Josef rozhodl, že Imbachhorn se strejdou Kubou a tetou Adélou počká, začne své děti ,,vychovávat,, a trochu se jim pověnuje s kávičkou a weissbeerem v ruce. Vzal snowboardy a nechal děti na kopci řádně obouchat. Jeho techniky výchovy jednou nechám patentovat. ,,Však voni se unaví, pak je ještě vomeju v místním bazénu a čeká nás celkem romatickej večer, lásko!`` To chceš jako máma slyšet. Tak jsem jim šla trochu pomoct, protože narozdíl od pana Králíka, já snů ovládám.

(úterý)

Ráno dělá den

,,Evo, ty vole, tebe vodvezu do poloviny kopce autem a pak si v klidu dole zaparkuju, možná si dám kafe a tak ve 2/3 kopce tě dojdu si myslim!`` Tak mi ušetřil 400 výškových metrů a jak řekl, tak udělal. Východ slunce jsme stihli, to byla nádherná podívaná. Teda až na ty kecy: ,, Holčičko moje, ty máš normálně syndrom skialpových lyží, který když si vobuješ, tak přestaneš chodit, ale začneš se do toho kopce plížit jak nemotej tučňák, bych se posral! ``

A pak jsme se jen s dětmi procházeli po okolí a nedělali nic moc složitýho.

(středa)

poprvé nad dva tisíce z údolí - Rauris

,,Vona na mě dejchá a mlaská.`` - ,,Von se na mě lepí a čumí.`` Ráno to byly trochu nervy, oni umí být fakt miláčkové k sežrání.

Všechno sbalit, naladit děti a psa. Psovi vovázat packu a narvat mu na to ponožku. Odjet. Ukecat paní na pokladně v Raurisu, že ten pes vypadá jako ten přeškrtnutej pes na ceduli hned u vchodu lanovky, ale není to úplně běžnej a stejnej pes, jako ten na tom obrázku, který zakazuje psům vstup na sjezdovku. Taky jí vysvětlit, že umí běžet po sjezdovce vedle pána a neuloví žádného lyžaře jen tak pro zábavu. Taky, že nenosí náhubek, protože nekouše, ale můžeme mu dát na čumák ponožku, jestli bude třeba. Že stejně v tý lanovce pojedeme jen my a von. No bylo toho po ránu celkem hodně, co jsme museli vyřešit. Takový ty nepředvídatelný okolnosti, no co si budeme povídat, zábava musí být.

Sedáme do lanovky. Já, ty dvě děti a pes, který není obyčejný pes. Jedeme do půlky kopce. Josef to běží z údolí. Předpokládá, že než se do všeho nacvakneme, třikrát zabloudíme na označený wanderweg a desetkrát se budeme svlíkat a zase oblíkat, tak přesně v tomhle okamžiku nás dostihne. Nebyl daleko od pravdy. Wanderweg jsme netrefili, šli jinudy, takže nás předběhl a čekal na odbočce, kterou jsme nemohli minout, minuli, no smál se. Děti dupaly, odhodlání a síla jim nechyběla.

Chalupa v půlce kopce, kde jsme jim slíbili řízek a hranolky, měla zavřeno. Čekal tu na nás strejda Marek s tetou Terkou a dětem dali svoje tatranky. Vysmáli nás a šli pomalu dolů... Chvíli jsme počkali, až nás děti vyhejtujou a pokračovali jsme dál nahoru. Už to bylo přeci jenom kousek...

,,Kdybych věděl, že je to takhle do kopce, nikdo by mě sem nedostal, už to jdeme 6 hodin!`` - Tak ono to je kousek do kopce, no... Ale potom, když se blížil konec a otevřely se ty výhledy do údolí. To byla taková nádhera. I ty děti si to uvědomovaly. Taky fakt, že překonaly sami sebe. Radostně se s námi fotily, trochu i nadávaly, ale už jely svůj humor. Pak se jen obílit, zacvaknout do lyží a domluvit psovi, aby běžel tak, jak jsme říkali té milé paní na pokladně. Pes se tvářil, že tomu rozumí a my v naději, že to chápe se pustili z kopce. Chvíli běžel na volno, kdy zjistil, že přeskakovat Josefovi lyže je celkem zábava, taky, že může přeskakovat lyže dětem a pak se rozeběhl a nebylo možný ho zastavit. Štěkal na celé kolo, aby nám dal najevo, jako vždy, že jedeme pomalu (asi jen 46Km/hod) a valil to do údolí. V mezistanici jsme mu navlíkli fusekli na čumák, ale do lanovky se rozhodně nechystal, plný adrenalinu pobízel štěkotem Josefa a jasně dával najevo, že běží dolů tu černou strmou sjezdovku taky! No to vám byla podívaná z kabiny lanovky, my tu černou vynechali a se zatajeným dechem sledovali tu souhru psa a pána v neskutečné rychlosti. Dole vypadali všichni zničeně a spokojeně. Večer se děti vomotali se strejdou a tetou toaleťákem, pořídili si nové profilovky na whatsup a párty mohla začít!

(pátek)

výhod lunce na maiskogelu

Ráno se v horách rozléhá ticho. Občas je slyšet v dálce dunění, zvuk odstřelování lavin. Vítr téměř nefouká, je ještě pološero a sluníčko se pomalu dere skrz skalní masívy, aby ozářilo skalnaté, sněhem pokryté vrcholky hor. Je to úchvatná podívaná, až se tají dech. Nemluvíme, jen v tichosti jdeme nahoru, oba se svými myšlenkami až do úseku, přes který se jen těžko jde dostat nahoru.

,,Lásko, tady je to dneska slušně ledová hora v tomhle lese, tudy děti dneska nemůžeme vzít!`` ... O 5 hodin později v tomto místě naštvaný Pepíček nadává a zahazuje lyže :-D

JEŠTĚ JEDNOU S DĚTMI

Vracíme se na byt, kde nás čeká překvapení. Děti a pes uvařili snídani. Jsme dojatý!d

,,Hele ta cesta na horu je fakt snadná, tam budeme za hodinu a pak se zase můžete vomlátit na prknech, jestli chcete.`` - Oni ho už ale znak a tak je jim jasný, že to bude zase nějaká šílenost. Ale jsou zvyklý a překvapivě se i těší na dobrodružství.

,,KDE JE ZASE TEN PES?`` - ,,TY VOLE VON SPAD ZA TU PŘEVĚJ, HO ZABIJU!`` Letos se Tonda rozhodl stát se hlavní hvězdou každého výletu. Tady jsem čekala, že ho Josef zakope pod sníh, ale nakonec se jen rozhodl mu sdělit jen všechny své aktuální pocity.

,,PROČ ZAHAZUJEŠ TY LYŽE?`` - ,,PROTOŽE JE TO TADY CELÝ NAHOVNO A JDU PĚŠKY!`` - Pepíček už to nedal a rozhodl se zvolit taktiku, jdu bez lyží, ty posílám do lesa. Na otázky typu, jak pak pojede dolů moc nereagoval. A tak zakopával špičky bot do ledu a překonával jeden pád za druhým poháněn svojí nasraností s povzbuzováním šíleného otce v zádech. To chceš! My s Natálkou jsme to jen z dálky pozorovaly, škodolibě se bavily a šly svoje výletní tempo. Dva tvrdohlaví samci ve při byly k nepřeslechnutí celkem dlouho. Pecka :-D

ten kopec byl jako málo, ten kluk si vzal ještě snowboard?

S Naty jsme si skočili do města na kávu. Pepíček si vzal snowboard, modřin totiž není nikdy dost a šel se trápit chůzí do kopce a sjížděním hlubokého sněhu pod dozorem svého dnešního nejlepšího kamaráda otce. Toho jsme s Naty pak vystřídaly, aby si mohl jít šlapat kopec bez nás a užít si chvilku klidu, který potřeboval.

(sobota)

Celé dopoledne lyžování na kopci a pak domů

Naše výletní ukončilo hnusný počasí a taky už děti chtěly domů. Návrh, že zítra dáme ještě někde skialp jim nepřišla lákavá. Tak jsme to po lyžování sbalili všechno do auta, zamávali Alpám a jeli zpět do Ráje :-) V autě bylo ticho, únava se dostavila!