HORY, MÍSTO, KDE VZNIKÁ MNOHO příběhů A OPRAVDOVÉ PŘÁTELSTVÍ...

Stojíme na hřebenech, je ráno a lidí je tu pomálu, někdy tu vlastně není vůbec nikdo. Oblékám si péřovou bundu, abych neprochladla, přeci jen bez pohybu nám mráz zalejzá pod větrovku aniž bysme ho pozvali opravdu rychle. Josef nálevá čaj, většinou nic moc neříká a podává mi ho. Skoro vždy má omrzlé vousy a vlasy. Drží mě kolem ramen, ukazuje, kde je jaký kopec a usmívá se. Slunce už pomalu vychází, dere se ven z mrazivého oparu, aby mohlo ohřát svahy a nás. Je krásný den a pro nás bude sakra dlouhý, vždyť je teprve ráno. Plánujeme, kam se vydáme hned poté, co shlédneme tu neskutečnou zimní nádheru. Dohadujeme se, jakým směrem jít, hledáme místa na mapě, cesty, které jsme ještě nešly, a těch je opravdu mnoho, nevíme, kterou dřív. Slunce je už na hoře a hřeje nás do tváře, jsme po druhé snídani, jdeme dál. A tak často začíná náš den v Krkonoších. Den u kterého si přejeme, aby se čas začal loudat a plynul pomaleji a my si tak mohli užívat všechny ty pocity déle.

(níže jsou útržky z deníku, není tam všechno, to by bylo totiž už pomalu na knihu :-D )

23/02/2018 -MRAZIVÁ NOC KDESI NA HRANICÍCH S POLSKEM....

,,Lásko vem lahev vína, věci jsem ti sbalil, východ slunce bude neskutečnej, jestli neumrzneš!''- ,,Ty vole, je - 17 stupňů!'' - ,, Je čas se přesvědčit, jestli tě hřeje víc láska nebo spacák! '' ... Dorazili jsme do Špindlu. No ven z auta se mi rozhodně nechtělo a už vůbec ne spát někde v dřevěný boudě, ale ten východ slunce zněl lákavě a to víno, romantika, no, tak jo! ... Měsíc svítil, že nebylo třeba ani čelovky, byla nádherná mrazivá noc. Sníh vrzal pod lyžema, les tak zvláštně šuměl až jsme došli nad Martinovku k malé dřevěné boudě na hranici s Polskem. Byla jedna ráno, ale bylo úplně jasno, čas dát si skleničku? Víno v batohu nám samozřejmě zmrzlo. Kluci, kteří již obývali chatku se s námi podělili o místo u stropu. Byl čas se zachumlat a spát. Mrznul mi nos, potom i tváře. Josef mi dal svůj expediční spacák a vlezl si do mého na postavu 163cm (Josef měří 185cm :-D ), nebylo tedy možné si ztěžovat na nic, rozhodně ne jemu, on měl spacák do pod páža, jo , je to blázen! Hodinky ukazovaly - 15 stupňů, takže krásná teplota na spaní. Každou hodinu jsem cítila, jak mě pohladila teplá ruka, to Josef kontroloval, jestli jsem asi ještě nezmrla. Jeho horkokrevnost opravdu nikdy nepochopím, A najendou bylo ráno. Ráno, na který jsme se těšili jako děti na Vánoce až do chvíle, kdy jsme otevřely dveře a vyšli ven. ,, Jako tohle je ten východ slunce, na kterej jsi mě sem nalákal?''- ,, Ne lásko, tohle je mlha a je vidět úplný hovno, jedem domů, skoč do lyží!'' Josef tvrdí, že tyhle výlety vymýšlí proto, že utužují naše přátelství! Bejt jeho nejlepší kámoš byl vždycky můj sen :-D .

31/12/2018 lysá hora

Akorát jsme se vrátili od moře, ještě nemáme ani vybaleno, batohy leží uprostřed obýváku a nikdo se k nim nehrne, aby ty ještě vlhký věci vyndal a strčil do pračky. Děti škemrají, že chtějí jít okupovat babičku a dědu, alespoň na chvilku, já chci jít rozhodně spát, Josef je v práci a už ladí po zprávách, že půjdeme na západ slunce na Lysou! Tak tomu se hodně směju, já rozhodě nikam nejdu! ... ,,Miláčku, už jsme se o tom bavili včera!''- ,,Ani na to nemysli, já dneska nikam nejedu!''- ,, Už jsem jim psal, že prostě jdeme!''

Jsou dvě hodiny odpoledne, jsme v autě a hledáme sport v Rokytnici. Při balení někdo zapomněl vzít čelovky. Ale tak co, strejně jsme potřebovali dvě nové! Čelovky máme a můžeme vyrazit na kopec! Když už se chce hlavě, nohám se jít rozhodně nechce. Daniel s Josefem jsou vepředu a řeší klasicky auta, 100% škodovky. Nechápu, že za chůze můžou takhle kvokat. My s Péťou jdeme v poklidu vzadu a děláme si fotky, jsme na výletě :-D Slunce zapadá a my jsme nahoře na Lysé hoře. Je jasno. Pomalu přituhuje a sluníčko to balí a jde vyjít na druhé polokouli. I my to balíme a jedeme dolů. O půlnoci se přemlouváme vzbudit sebe i děti a jít koukat na ohňostroj. Petra z Danielem nám ještě posílájí fotku z Ještědu, on jim totiž jeden kopec s námi nestačil.

,,Dáme KÁMEN, NŮŽKY, PAPÍR o to, kdo bude volat o hlídání? '' Je dobrá předpověď počasí, děti kňourají a nikam nechtějí jít, maximálně tak k babičce, protože tam je to super a nechodí se tam do kopce. Josef tedy volá mámě! Domluveno. Balíme rychle batoh, teď už jen pobrat jídlo, co se doma najde a vypadnout. Ještě přemlouváme děti na sáňkování, sněhuláka a sníh. Nic. Ještě naposledy škemráme, slibujeme, přemlouváme, jestli s námi někam vyrazí, nic! Oni si balí batoh a my taky, loučíme se!

ROKYTNICE - LYSÁ HORa - labská - sněžné jámy - vrbatova bouda - rokytnice

21/1/2019

Někdy nám to spolu nesedne a hádáme se už na parkovišti. Většinou je to ve chvíli, kdy já chci jít na výlet, ale Josef chce jít jeho tempem na pohodu, v mém překladu běžet, což není ale úplně to nejhorší, to bych asi ještě rozchodila, dokázala se po cestě i usmívat a i přes svoji náladu nenáladu se trochu hecnout. Nejstrašlivější okamžik v takový den nastává ve chvíli, kdy před námi jdou jiní skialpinisté. To se Josefovi sepne v hlavě takové tlačítko s nápisem závod a všechny je musí dojít, nejlépe předejít. Poplácá mě po zadku a vybídne k výkonu, vždy ve chvíli, kdy já už fakt rychlejc nemůžu. Chce se mi pak už jen brečet, občas zvracet, občas, no to je neprezentovatelný. Každopádně jsou v kopcích dny, kdy se ,,rozvádíme'' :-D Klasicky to probíhá tak, že Josef musí ,,běžet''napřed a pak svačí na místě s výhledem, pozoruje můj zoufalej pokus ho dojít a fandí mi! Při příchodu mi lípne pusu na čelo, dá napít čaje, vypadám-li jo moc zdrchaně, dostanu tyčinku, pořád se tlemí jako blb, pošťuchuje mě a já nadávám. V těchto chvílích ho doslova nesnáším a nemluvím, zatímco on pusu nezavře. Natáčí si videa, jak jsem podrážděná a baví se. Večer si ještě něodpustí dodat, jaký to byl krásný ,,výlet'', komentuje mojí emoční vyrovnanost, stále se tlemí jak puberťák tomu, že to chci podepsat hned teď on-line: ,,Prej vyměnit za lepší mladší model, to bych se pos...!'' A vypichuje mou náladovost, která ho prý přivádí k šílenství. Nezapomene na závěr svého monologu poznamenat, že on se narodil jako to nejlepší pohlaví a nemohl by mít guláš v hlavě, jako mám prý já. Chci ho praštit, ale po takovém dni nemám už sílu ani na tu ránu! :-D Jednou jsem se pokusila ho schodit do sněhu, podjely mi kopyta a narazila jsem si zadek! To mu pak ani tu ruku nechcete podat, aby vás zvednul. Prej trest za špatný myšlenky a úmysly. Takže se už do žádných větších afektovaných útoků na jeho osobu nepouštím, neb se vždy zraním já. Večery jsou pro něj potom prý klidé, protože stále nemluvím, jsem nafouklá a jen lehnu, tak spím. Do rána vždy vychladnu a další den je zase krásnej!

4/1/2020

,,Kašli na to pivo a běžíme rovnou na Luční, od 18h mají přijít ty poryvy, nechci mít zase omrzlej ksicht a dneska si chci už konečně vyfotit tu fotku, jak Lučka svítí!''- ,, Zlato je 17,50h, takže si dám v klidu jedno a můžeme ty 4 km doběhnout napohodu, dej si sladkej ovocnej čaj a ohřej si packy!'' A pak si jen přeješ, aby ten vítr nefoukal tolik, kolik bylo napsaný v předpovědi, protože ty 4 kiláky jinak opravdu bolej :-D Ale nic, co jsme nezažili už tolikrát...

Dobíháme k Luční boudě, je už tma a ta chalupa tak nádherně svítí. Spolu s větrem a poletujícím sněhem je to překrásná podívaná. Ambice vytáhnout foťák v tomhle počasí už nemám. Ale tu fotku musím mít! Sice mi mrzne obličej i ruce, ale i tak tahám mobil z kapsy, fotka bude! Necítím konečky prstů, Josef stojí, pózuje a tlemí se mi, protože než to stihnu vyfotit, mám omrzlý telefon, který se vypíná zimou! Takže další pokus zase pořádně nevyšel. Josef mě uklidní, že jednoho dne přijdeme na Luční v hezkém večerním počasí, kdy nás vítr nebude srážet k zemi a vyrazí k cíli. Dnes mi nechutná ani ten Paroháč, jsem omrzlá a na noclehárně padám do spacáku a spím během 10 vteřin :-D ...

dvorská bouda - lavinový kurz

Občas jsou situace, kdy se musíte v horách rozhodnout, jesli někam vlízt a nebo se úsměvem otočit, oželet ty výhledy, který máme na dosah ruky a jet dolů do údolí bezpečně na pivo. Pokaždý, když tohle řešíme, zahazujeme svojí sobeckost a touhu, to z důvodu, že můžem ohrozit nejen sebe, ale i někoho dalšího, kdo nás pak bude hledat, protože jsme debilové, se super fotkou a selfíčkem v mobilu ze chvíle před tím, než nás to smetlo...

Za pár dní se Josef chystá s bandou chlapů do Kyrgyzstánu a mě potom prý vezme do prašanu směr Alpy a tak bylo už na čase si dát vzdělávací víkend. Kurz pořádaly ALPY4000 a přednášku vedl zkušený horský vůdce a člen horské služby Viktor Kořízek. Chvílemi se mi ze záběrů umrzlých lidí v lavinách stahoval žaludek, nebylo mi vůbec dobře, ale i to k pobytu v horách ve sněhu prostě patří. To si pak vzpomenete na spoustu situací, kdy jste někam lezli a měli jste sakra štěstí, že se to s vámi neurvalo a neprojeli jste se nedobrovolně dolů!

,,Maminko, já chci taky pod lavinu.''- ,,Josefe, nebudeš ty děti zakopávat, že ne!''- No jo, děti jsme vzali s sebou a zakopali! Trauma z toho nemají, ale zážitek velkej... :-D Navíc už umí vyhledávat s pípákem pod lavinou, což se jim bude v budoucnu hodit, protože příští rok, jestli bude konečně sníh, je čekají lyže s tuleními pásy!